Anděl nebo ďábel? 5

27. ledna 2009 v 11:00 | Backy |  Anděl nebo ďábel?
Co jsem to udělal? Proč jsem ho vyhodil? Já pitomec... ani jsem netušil, že po tak krátký době se mi bude stýskat... Chci ho zpátky.. miluju ho!
"Kiki jsi tu ještě?" vběhnu do pokoje s domněním, že ho táta nepustil. Nejdu zde pouze táta jak zarmouceně kouká do země. Pochopí o co jde... Je mi to ještě víc líto, než jemu. Přec jen to byl nádherný hoch.
"Odešel... nevzpomínáš si snad jak jsi ho vyhodil? Nestěžuj si. Nechtěl jsem ho pustit... ale on za každou cenu chtěl vypadnout. Prý to dělá pro tebe.... bylo mu to strašně líto. Nechce se vrátit zpátky "domů"." pravil pochmurně a mě se roztříštilo srdce na tisíce malinkatých kousíčků.
"On vážně odešel?" zvedl jsem pohled od země a očekával tátovo vtipkování, že se schoval pod koberec a vyčkává, až si tam stoupnu jen ručníku a bude mě lekat... bohužel táta vypadal velmi smutně. Jen přikývl hlavou a dále vytíral pohledem podlahu. Pak se mám co divit, že tu mám tak čisto.
"Říkal, že jsi jediný člověk, kterého kdy v životě miloval. I když jsi ho vyhnal, udělá pro tebe vše co ti na očích uvidí. Stále tě miluje..." znovu se dostal táta k slovu a mě se zalily oči slzami.
"On by pro mě udělal vše? Jen pro mě?" vykoktal jsem ze sebe a podlomila se mi kolena. Upadl jsem na zem a začal pramenit nový potůček, který bude protékat z mého pokoje, až k jeho srdci.
"Já pitomec jsem ho vyhnal?!" zakřičím na celý dům a praštím pěstí do země. táta mě nečekaně uchopil okolo ramen.
"Sebi... pokud ho stále miluješ, najdi ho a řekni mu to." řekl mi a vyšel ven.
"Ale co když... ho už nikdy neuvidím...?" Zeptám se a při pomyšlení právě na toto mě hodně píchne u srdce.
"Na tohle ihned zapomeň mladíku!" vyvalí táta oči. Asi má pravdu... neměl bych ho hned pohřbívat za živa... najdu ho! Proto bych asi v tomto týdnu měl jít na speciální návštěvu do bor... nevěstince a říct mu to. Nesmím to uspěchat...

Mysl mi zakazuje jakýkoliv další pohyb a srdce by se nejradši rozkrájelo.
Zasednu za psací stůl. Na stole leží bílá čtvrtka. Připomene mi to jeho sametovou pokožku. Jen co si vzpomenu na jeho lehoulinké pohyby a polibky, uchopím do ruky tužku a stejně jemně táhnu linii. Vzpomínám si na krásu jeho očí. Má tužka jemně přitlačí a linie je hned o něco silnější. Jeho oči mě inspirují... maluji další linii. Mírně zahnu a vytvořím oblouk. Přesunu svou ruku o něco výše a začnu malovat jemné čáry jako jeho vlasy rozprostřené po polštáři včerejší noci. Jeho doteky... pohledy mě inspirují. Maluji jen co mi síly stačí. Jemná pokožka... Pronikavé oči... jemné vlasy... čistost, jemnost. Vše co má mít. Jen ta čistost... Ta mu ve skutečnosti chybí. Maluji jeho obnažená ramena. Nádherné klíční kosti, jemně vyčnívajíc na povrch. Jeho sladké rty. Při pomyšlení na sladké polibky se rozplývám. Mou vášeň uspokojují ty čáry na papíře. Láskyplný pohled smutného mladíka se objevuje každou novou čarou v jeho očích. Smutek a stesk po něm se malinko vytratil. I tak pokračuji v malbě. Jemný melír malinko přitmavým přitlačením na tužku. Naprosto jedinečný nos... za chvilku se na papíře také ukázal. Sametové, naprosto nádherné ušní lalůčky jsou vidět jen lehce. Malinko vykreslím i jeho roztomilé lícní kosti. Ještě jen umět namalovat hlas tohoto nádherného kluka. Při pohledu na tento obraz vidím jak lehce pohybuje rty a žádá si o lehký polibek. Rád bych jej políbil, ale nechci si zničit obraz. Nakouknu ven a vidím, že je něco okolo jedné ráno. Všichni v okolí jsou již v posteli a zahřívají se navzájem. Jen já jsem sám, sám a opuštěn navždy. Už nikdy nebudu milovat někoho jiného. Jen jeho. Pozvednu oči na stěnu přede mnou a uchopím papír do rukou. Podívám se na to co se mi povedlo udělat. Jeho výraz mě až zarazil. Byl to zajisté ten výraz, který mě při odchodu. Plný smutku a zármutku, stesku a věrné lásky. V jeho očích se jiskřilo a toužil po vřelém polibku. Bohužel bez odezvy. Oči se mi zalily slzami. Je nádhernej i na obrázku. Dívám se zvláštně na toho anděla. Vložím si ho do skleněného rámu na zdi naproti mé posteli, který mi tam už nějakou dobu visí.
"Miláčku...." vydechnu a podívám se na ruce. Vidím, že jsem moc nedbal na čistotu. Odejdu se umýt.
"Sebastiane?!" zaslechnu mámin tón hlasu a zjistím, že nebude vše v pořádku.
"Co je mami?" křiknu a jdu do obýváku, kde na mě oba dva valí oči.
"Jak to, že ještě nespíš?" křikne na mě a mě se opět vybaví Kristiánův portrét.
"Nemůžu usnout. Musím myslet na chybu, kterou jsem udělal." vydechnu a po tváři mi steče slza.
"Vrátím se k tomu odpoledni... kdo to byl?" zeptala se ostře a vypadalo to, jako když jí to táta řekl.
"Na mě se nekoukej." pravil táta a pokrčil ramena s výrazem jako u soudu.
"Nechci se k tomu vyjadřovat." řekl jsem smutně a vzpomněl si na to co jsem udělal.
Mamka zatím vykecávala nějaké, ať se to již neopakuje a pak mluvila něco o 20. srpnu atd. atd. 20. srpnu? Co se to děje? Nebude mi sedmnáct?
"tak co teda budeš chtít?" optala se mě máma bez ohlednu na pozdní hodinu "raní"
"Prosím tě lásko.. nech toho kluka jít spát a nech to na mě. Vím totiž naprosto přesně co bude chtít." řekl a šibalsky na mě mrkl. K mé vysoké inteligenci jsem byl totálně mimo.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Na postavy J.K.Rowlingové si nekladu žádná práva a nemám z nich žádný finanční zisk